V sobotu 16.3. se probouzím celkem brzo ráno. Nebudeme si nic nalhávat, většina z nás jistě ví, jak sobotní rána vypadají. Co však dělat s docela špatným ránem? Jedna možnost by byla prospat celý den a v klidu kocovinu přežít, což je ovšem pro sráče. Já se rozhodl dobelhat v Praze na vlak, jet do Brna, kde jsem bolehlav přemohl dalším pivem a následně vyrazil do Rosic na poněkud netradiční koncert. Zámek v Rosicích jsem navštívil již před půl rokem, když se zde konal třetí ročník festivalu Hradby Samoty. První návštěva ve mně zanechala natolik skvělé a silné vzpomínky, že jsem se rozhodl se na něj vypravit znovu. Bylo to tentokrát také dobré? Samozřejmě, však odlišné. Největší rozdíl byl, že bylo asi o 40 °C chladněji, a druhý byl trochu odlišný žánrový výběr kapel. Oproti Hradbám Samoty, které sázely spíše na ambient, drone, noise a další, se pořadatelé Divadla Duchů zaměřili spíše na atmosferický black metal.
Do Rosic jsem ještě s pár odvážnými kolegy dorazil něco málo po šesté hodině večerní. Nutno podotknout, že slunečný den se již měnil na mrazivé peklo. Při vzpomínce, že jsem stejnou stezkou z nádraží na zámek šel v létě jen v triku a tekly ze mě litry potu, jsem se musel smát. Na zámku se naštěstí v místnosti s výčepem topilo v krbu, takže když bylo člověku fakt ouvej, mohl se ohřát nejen vnitřním topením, ale i u ohně.
Hrát se začalo trochu později oproti avizovanému začátku, který měl být v 7 hodin. Mohla za to nejspíše menší změna v pořadí kapel, která se nakonec ukázala jako pozitivní zádrhel. K tomu se však vrátím až později.
Jako první vystoupil Semai. Sám s baskytarou a samply odehrál svůj drone/noisový set, se kterým pěkně započal noční koncerty v Divadle. I když byla jeho hudba poněkud odlišná od ostatních interpretů, tak i díky své black metalové historii má správně temnou atmosféru. Navíc jeho hudbu, stejně jak po zbytek večera, doplňovala skvělá projekce, tak bylo i na co koukat. K tomu položené svíčky s lebkou na kytarovém kombu a ostnatý drát obehnaný nad pódiem, no krása.
Následovalo vystoupení dalšího one-man projektu Korium. Krom kytary a vokálů, o které se postaral Koronas sám, bylo vše puštěné z počítače. Jak bicí, tak klávesy a možná i nějaké další hudební nástroje. Škoda, že v jeho hře bylo slyšet jisté množství chyb. V rychlých pasážích totiž hru na kytaru nestíhal a dělal nepřeslechnutelné přehmaty. V takovémto depresivním black metalu se hodí hrát naživo více pomalejších pasáží, které byly dobré. Ke konci setu se mikrofonu ujal Hastur ze Semai a společně s Koronasem dokončili set.
Třetí hráli rakouští Ellende. Abych pravdu řekl, o této kapele jsem slyšel na Divadle Duchů prvně. Ze začátku mě zaujali hlavně dva houslisté, kteří na první pohled hezky doplňovali zbytek kapely. Ano, tentokrát už opravdu kapely. Ellende byli první, kteří se na pódiu ukázali ve větším počtu, vlastně v největším za celý večer. Abych ale pravdu řekl, moc mě neoslovili. Ne, že by zahráli špatně, to ne, však od tak početné sestavy bych očekával oslnivější výkon. Dva houslisté sice hráli, ale poměrně málo. V některých skladbách jen postávali a na svůj instrument téměř nešáhli. Připadalo mi, že mají housle v této kapele spíše doplňující funkci a moc jsem nepochopil, proč tam byli dva.
Čtvrtá kapela Karg, která dorazila spolu s Ellende z Rakouska, na mě působila poněkud stereotypním dojmem. Samozřejmě, tento večer nebyl zaměřen na kapely, které během minuty vystřídají deset různých rifů či podobné. I přesto mě ze všech vystupujících bavili asi nejméně. Kapela žel nepředvedla zrovna úchvatný výkon.
No, ale dostaňme se konečně k hlavní hvězdě večera, kterou byli estonští Thou Shell Of Death. Tuhle kapelu mi hodně vychvalovalo pár známých, kteří z ní byli uchváceni po vystoupení na Hell Fast Attacku. Krom úžasného prostředí Rosického zámku byli hlavním důvodem, proč jsem vůbec přijel. Nebudu moc chodit okolo zmrzlé kaše a rovnou napíšu, že byli skvělí. Jejich vystoupení bylo chladné stejně jako počasí, které jsme oné noci museli snášet. Do toho celou dobu na tři chlápky v kápích svítila ledově modré světla, jež v tu chvíli spolu s mlhou ještě více přidávala na atmosféře a mrazivosti. Výkon sice nepodali stoprocentní, jak bych si představoval, ale kašlat na to. Sám jsem byl rád, že jsem se v té šílené kose tak tak držel na nohou a ještě do toho hrát, to by asi nešlo. Vydržet do konce setu byl docela oříšek. Pro některé možná i trest, protože hodně lidí zmizelo. Já však zůstal a skvěle jsem si tu chladnou smrt užil.
Aby toho ale nebylo málo, tak nás čekali ještě Magadan. Dva členové Stor, kteří měli hrát původně jako první. Na jejich performanci vydrželo lidí, co bych na prstech spočítal. Nevím, zda někdo z nepřítomných své absence lituje, ale kdybych já tohle neviděl, tak by mě to opravdu mrzelo. Vše začalo tím, že se pustil stroboskop, který blikal do konce setu. Když se k zábleskům přidal téměř bolestivý hluk a násilné údery doplňované zefektovaným vokálem, tak nastal teprve správný výplach mozku. Celou dobu jsem stál jako přibitý, sledoval projekci a nechal ze sebe vysát poslední zbytky sil, co mi zbyly. Po konci této šílenosti jsem se zvládl už pouze dobelhat ke krbu, kde jsem se pitím blížil vstříc k smrti a nevnímal ani hudbu, co tam hrála. Opravdu lepší konec, než ten co předvedli Magadan, si dovedu stěží představit.
Čekání na první ranní vlak, který mě dovezl zpět do postele, bylo nekonečné. Jenže teď, když si zpětně v hlavě promítám to trápení, které jsem musel podstoupit, tak jsem rád, že jsem se na tuhle akci nevykašlal. Pravda, ne všechny výkony interpretů byly oslnivé, ovšem některé si budu pamatovat ještě velmi dlouho. Kdo by řekl, že jednoho dne budu jezdit po zámcích na takovéto koncerty a na další akce na podobných místech se budu těšit více jak malé dítě na Vánoce. Divadlo Duchů byla nevšední a velmi podařená akce, po které jsem si z Rosic opět odvezl kouzelné, byť velmi mrazivé vzpomínky.
Omlouvám se za otřesnou kvalitu fotek, ale je to trochu umělecký záměr. Snažil jsem se zachytit co nejvěrohodněji atmosféru večera, avšak foťáku byla taky zima.
